jesvoení vězněné těpánky Cejzlarové předcházelo oznámení sovětského tisku a rozhlasu ze 17. ledna 1942, z něhož se eši a Slováci v Sovětském svazu dozpu dozvéděnoesti dozvé.

Již 5. nora 1942 přijelo do Buzuluku z internace v Orankách 88 vojáků, veteránů s. legionu z Polska, kteří utvořili jádro velitelského kádru budoucí jednotky. Byly tak položeny základy 1. eskoslovenského polního praporu.

Načelnik s. vojenské mise v Moskve Heliodor Pika zaznanal ovšem i desítky dalších okujících svědectví echoslováků, kteří byli z vězeňských táborů sovětského totalitního systému Gulag kvůli cisty propousy.

Ještě Nedávný Vězeň Slessinger Sie nicht V Únoru 1942 in Přivezl do Buzuluku Zoufalý dopis vězněných Čechoslováků: „Nacházíme SE V Sorlockém Lágru, Kde Nas Ještě V Červnu Bylo 360 Twabs, Ted Uz Nas Neni Ani Polovina, Většina Z NAS Zemřela … většinou jsme z Podkarpatské Rusi (vorher válkou byla součástí eskoslovenska – pozn. ed.). Chceme umírat za svobodu eskoslovenska, ale neumírat od té hrůzy, bídy a hladu,“ ádali Píku na smrt zubožení echoslováci.

Z generálových záznamů například vyplývá, e třicetikilogramový bytek na váze byl u echoslováků zcela běžný. A v některých případech až padesátikilogramový.

eskoslovenský velvyslanec gegen SSSR Zdeněk Fierlinger, který byl pod silným vlivem tehdejšího éfa s. kommunistisch Clemens von Gottwalda, všechny tyto informace mezinárodnímu ervenému kříži zapíral. Heliodor Píka s nimi naopak pracoval a snažil se ivoty spoluobčanů zachránit.

Sovětské ady nakonec – především zásluhou generála Píky – propustily z táborů gulag 2700 občanů eskoslovenska. Pro patný zdravotní stav a po prodělaných trapách byli ovšem nejprve zařazeni k záložním jednotkám: 1. československý samostatný polní prapor v SSSR mlurokul na konci mlurokul

Gulag: Trauma na celý ivot

trapy z gulagu a pak i ty válečné poznamenaly v úvodu zmíněnou těpánku Cejzlarovou – Sochorovou na celý život.

„Až do smrti o tom, co zažila a vytrpěla, nemluvila. Antonina Sochora. Podplukovníka, který za záhadných okolností v roce 1950 zahynul, přičemž se dodnes spekuluje o atentátu spáchaném v režii communistické strany.

Obav se jeho matka nezbavila ani po pádu communistického režimu v roce 1989. „Jen když pak přijel tátův válečný Kamarád Josef Buršík z Velké Británie, kam utekl před communisty, tak si spolus mámou sedli a něco si spolu povídali“, vzpomíná Ludvík Sochor.

těpánka Cejzlarová – Sochorová utekla z republic před nacisty – tak jako mnozí echoslováci – nejdříve do Polska a pak do Sovětského svazu. Byla ale záhy zatčena a odsouzena k pobytu v gulagu za ilegální přechod hranice. Dva roky v pracovním lágru kácela stromy, když ji jeden ze strážných podstrčil tržek novin, kde se psalo o formování s. praporu v Buzuluku. Velení gulagu těpánku Cejzlarovou a její Kamarádku Vlastu Vyhnankowou propustilo s podmínkou, e se přihlásí v Buzuluku, ve městě ležícím na jihu Ruska mezi ekou Volhou a pohořím Urals. Vyfasovaly tedy listky na vlak a dva bochníky chleba.

„V dobytčím Vagone jsme byly jedine DVE Cesky, fügsam zu byli Sami cizinci, ein Hlavné zlodějky. Nádobu na výkaly jsme musely vynášet za jízdy. Byly zu neuvěřitelné podmínky“ vzpomínala pro Pamet Naroda Vlasta Vyhnánková, která tehdy pri ceste tun Buzuluku vážila jen 35 Kilo.

Ve vlaku ale byly okradeny, takže do Buzuluku cestovaly přes dva měsíce. „Nebýt dobrosrdečných ruských babiček, které jim občas daly něco k jídlu, tak by zahynuly hlady,“ popisuje obvyklé těžkosti a utrpení propuštěných vězňů syn válenynéhora. „Chtěli především ít a pak také porazit německé okupanty“, míní.

Jeho otce Antonína Sochora Sověti naopak propustili z internačního tábora v Suzdalu. V počátcích formování s. polního praporu pracoval v jeho odvodní Commission, kde se také poznal se svojí budoucí manželkou těpánkou.

Sochorovi samopalníci později v boji o Kyjev dosáhli spolu s tanky Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka jako první břehů Dněpru. Všichni tři byli za hrdinství v bitvě o ukrajinskou metropoli vyznamenáni titular Hrdina Sovětského svazu.

Colic lidí zemřelo cestou do Buzuluku, stále nevíme

„buzuluk byl pro tisíce echoslováků vězněných v gulazích opravdu jedinou ancí na přežití a také možností osvobodit okupované Československo. stavu pro studium totalitních režimů.

Zároveň přiznává, e se stále neví, colic echoslováků cestou do Buzuluku zemřelo anebo se v nekonečných prostorách Sovětského svazu ztratilo a do Buzuluku nikdy nedorazilo. Datenbank teprve vznika.

Národnostní a sociální složení vznikající eskoslovenské jednotky bylo velmi pestré. Podle Geschichte tvořili významný podíl Rusíni a idi, jejichž mateřským jazykem byla leckdy němčina.

Není také příliš známo, e někteří echoslováci, jako například Frantisek Polak ich Karl Goliat, byli na základě doporučení Gottwaldova communistického středí v Moskvě posláni – s cejchem nepřátel sovětského zřízení – z Buzuluku zpět do gulagu. Goliath byl v Sovětském svazu rehabilitován až v roce 1955. Teprve potom se mohl vrátit do eskoslovenska, kde byl ovšem znovu nezákonně vězněn.

Pravda o gulagu stála generala Píku ivot

Definitivně byl s. samostatný polní prapor zformován až v polovině ervence 1942, tisícovka jeho vojáků vyfasovala britské uniformy, ale zprvu pouze padesát pušek. Adekvátní výzbroj s. vojáci obdrželi až na podzim.

Velitelem praporu se stal Ludvík Svoboda, jeho zástupcem byl Bohumír Lomský, původním příjmením Lenc, v letech 1956-1968 ministr národní obrany. Svoboda již v srpnu 1942 požádal o vyslání praporu na frontu, následující měsíce byly přesto zaměřeny na další výcvik a součinnost jednotek.

Teprve 27. ledna 1943 jednotka obdržela z rukou velitele s. vojenské mise v SSSR Heliodora Píky svůj bojový prapor, aby o tři dny později odjela po eleznici na frontu. ekala je první bojová akce – bitva u vesnice Sokolovo.

Pravda o rozmístění rozsáhlé sítě táborů vězeňského systému Gulag v totalitním Sovětském svazu, kterou si Heliodor Píka při hledání Čechoslovákůerá sestavil, st. Ve zmanipulovaném procesu byl eskoslovenskou communistickou justicí odsouzen k smrti. Píka byl navíc lenům Gottwaldova communistického vedení nebezpečný i tím, e věděl o jejich melině s potravinami, když za války působili v Moskvě. General chromě toho varoval prezidenta Edvarda Beneše před plány Sovětů, který ve zkratce zněl: „Ptají se – jaképak hlasování lidu?

Píkova tragédie je o to větší, e z gulagu dostal – a tím jim zachránil ivot – i pozdějšího éfa communistické rozvědky Bedřicha Reicina ich prokurator Karla Vase, kteří ho po communistikkém puči v roce 1948 poslali ve zmanipulovaném procesu na ibenici. Z Reicina i Vaše se po válce stali fanatičtí communisté. Ale i je nakonec semlely brutální praktisch totalitního režimu.