Bleiben wir bei den Weihnachtsbräuchen, sie sind in Gefahr iROZHLAS

Zwei Internetartikel haben mich diese Woche gepackt. Eine davon ist ein Interview mit einem Koch, der an Heiligabend asiatische Knödel und ein asiatisches Menü kochen soll. Er mag es. Der zweite Text ist eine Analyse, dass unsere Goldfische einen erheblichen CO2-Fußabdruck hinterlassen und es besser wäre, sie nicht mehr zu essen und damit den Planeten zu retten.




GASTROGLOSA DAGMAR HEŘTOVÉ
Prag

Auf Facebook teilen




Auf Twitter teilen


Auf LinkedIn teilen


Drucken



URL-Adresse kopieren




Adresse abgekürzt





Nah dran




Die Gewohnheit der Apfelscheiben, die uns voraussagt, wie das nächste Jahr aussehen wird, wird noch immer beibehalten Foto: Dagmar Heřtová Quelle: Tschechischer Rundfunk

Ich würde mir Weihnachten bestimmt nicht verderben lassen, aber es hat mich erstarrt, wie zerbrechlich traditionelle Bräuche sind, wie sie gezielt zerstört und nun sogar liquidiert werden können. Zu Weihnachten gehört gutes Essen zu unserer Ernährung, von Generation zu Generation getestet und gehört uns. Meiner Meinung nach sollten wir an Gewohnheiten festhalten, sie sogar neu erfinden und einführen.



DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogger und Gastronomiejournalist, der regelmäßig für Print- und Online-Magazine vor allem mit Informationen zu Zutaten, Verarbeitung und Rezepten beisteuert. Auf der Website Tastejourney schreibt sie über Essen, neue Trends und teilt gastronomische Einblicke aus dem Reisen.

Ein Beispiel

Zum Weihnachtsessen beginnt zum Beispiel ein Stück Knoblauch mit einer Scheibe Brot. Die Angewohnheit hat mein Mann mitgebracht, sein Vater soll ihn vorgestellt haben, aber wo sonst kann ich leider nicht fragen. Es hat mir nicht gefallen und ich fand, dass es ein Brauch aus der Slowakei war. Dort isst er traditionell ein Stück Waffel, Honig und Knoblauch. Der Grund sind gierige Waffeln, damit der Mensch das ganze Jahr über so gut wie frisch gebackenes Brot, so gut wie Honig und gesund wie Knoblauch ist. Nur Knoblauch geht an unsere Familie und danke dafür. Unsere traditionellen Essgewohnheiten brauchen Apfelscheiben, um einen klaren Stern zu erreichen, man muss das ganze Jahr über gesund sein.

Den ganzen Tag fasten ist auch gesund und fleischlos kubanisch ist eine gute Lösung. Außerdem ist die Belohnung für den Fastenden ein goldenes Schwein. Tatsächlich werden sie es nur sehen, aber selbst dann muss es sich lohnen. Habe ich noch nicht gesehen, morgen habe ich einen von vielen Versuchen. Andere habe ich verschwendet, weil am Nachmittag das goldene Schweinchen mit dem ersten Stern aufgetaucht ist, es hat nur geblitzt, aber ich war damals mit dem Weihnachtsessen fertig. Aufgrund dieses seltsamen Timings vermute ich, dass unsere slawischen Vorfahren zugestimmt haben.


Také vaříte na Štědrý den jídlo s trumpetou smrti? Připravte si kubu podle starých receptů


Číst článek


Zlaté prasátko

U zlatého prasátka zůstanu. Chrochtající zvíře je synonymem blahobytu, sytosti a s tím spojených příjemných pocitů plného žaludku a síly. Zvyk má kořeny v pohanství, později Ježíš Kristus před prasaty varoval a nedoporučoval jim házet perly. Bohužel to stále děláme a mnohdy marníme čas a energii.

Proč je prasátko právě zlaté? Zlato znamená, že se zima poroučí. Uznávám, že ve skutečnosti teprve začíná, ale den se prodlužuje, vrací se zlaté slunce a s odchodem tmavých dní je spojováno období hojnosti a prosperity.

Ve vztahu k prasatům, těm divokým, to nejdál dotáhli staří Germáni. Divočáci u nich byli posvátným zvířetem. Asi by dnes měli z jejich přemnožení radost.

Na náš štědrovečerní stůl patří kapr a s ním je spojen zvyk dát si jeho šupinu do peněženky, to vám zaručí, že bude po celý rok plná peněz. Ovšem i v tomto případě je tradice ohrožena, přichází zákeřný úder ve formě kreditních karet a kryptoměn.

Vánoční kapři tradičně patří na štědrovečerní stůl | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

Podivnosti okolo nás

Jeden japonský vánoční zvyk mi připadá zbytečně zmodernizovaný. Na Vánoce totiž obsadí rodiny s dětmi fast foodové řetězce KFC a dopřávají si smažené kuře. Zvyk se už předává z generace na generaci a originální název KFC přejmenovali na Kentucky Fried Christmas.

Britské Vánoce a jejich vánoční puding doznal sice nějakých změn a udržuje se stále | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhlas

O anglickém vánočním pudinku už bylo napsáno víc článků, než si zaslouží. Chápu. V minulosti to byla ne moc chutná masová záležitost naložená v loji, ale současnost je jiná. Anglický ovocný pudink politý brandy, zapálený a hořící modravým plamenem, je pochoutka. Přiznám se, držíme doma tento importovaný zvyk už přes dvacet let a je to naše rodinná tradice, která zakotvila už i u dětí. Ovšem náš tradiční vánoční zvyk mít na stole jablečný štrúdl jen tak nezmizí, servíruji ho později ke kávě a čaji.

Zdobený banánovník

Zajímavý a pochopitelný zvyk drží křesťané v Indii. Smrky, jedličky a borovičky jim tam nerostou, a tak v těchto končinách zdobí banánovníky. Má to jistou výhodu, žlutý banán je dekorativní, a navíc se dá utrhnout a pochutnat si na něm.

V Německu jedna tradice pomalu umírá, ale o to mám víc důvodů ji zmínit. Do větví vánočního stromku, mezi zelené jehličí, se pověsila nakládaná okurka. Děti ji měly najít, a komu se to podařilo, dostal dárek navíc. Dokonce jsou zde k dostání foukané skleněné ozdoby ve tvaru nakládačky. Spíše bych tento zvyk uvítala po silvestrovských oslavách, když se večírek trochu protáhne.

Holandské děti zase dávají ke krbu boty. Očekávají, že budou přes noc naplněny malými dárky a pochoutkami. Nic však není zadarmo. Musí dát do botek mrkev, jejich Sinterklaas (což je náš Mikuláš) totiž přijede s bílým koněm, který se jmenuje Amerigo, a než se boty naplní, on zatím spořádá mrkev. Jak vidno, jsou to obchodníci a směnný obchod je tu zřejmě oblíben.


Vánoční pečení je jediným posilujícím stresem


Číst článek


Katalánský vánoční zvyk je nám dost vzdálený. Dutému, asi 30 cm dlouhému polenu se namaluje veselý obličejík, přikryje se dekou a děti mu věnují náležitou péči. Říkají mu Tió de Nadal – dodám, že nemá nic společného se slavným tenistou. Starostlivost však na Štědrý den končí. Děti buší do polena klacky tak dlouho, dokud ze své zadní části nevypadne plno sladkostí a pochoutek, které okamžitě spořádají. Při mlácení polena si dokonce zpívají píseň Caga tió.

S jídlem je spojen i zvyk na Islandu. Bohužel kořistí se stáváme my lidé. Na Vánoce se islandskými večerními ulicemi toulá divoká mytologická kočka a ta sežere každého, kdo si na Štědrý večer nesehnal nové šaty. Všichni víme, jak je svět otevřený, proto neriskujme, třeba je kočka už i ve vašem městě. Raději se na Štědrý večer a hostinu krásně nově oblečte.

Naše putování po vánočních tradicích uzavřu ve Francii dortem ve tvaru polena s příznačným názvem Buche de Noel. Čokoládová roláda se šlehačkou je napodobeninou dřevěného polena, které se přikládalo do kamen případně krbu, když lidé odcházeli na vánoční bohoslužbu. Vybral se ten největší kus dřeva, které mělo udržet teplo až do jejich příchodu. Poleno se dočkalo vděku v podobě čokoládové cukrářské pochoutky.  

Zvyky jsou krásné

Vánoční tradice jsou krásné, ať se odehrávají v jakémkoliv kousku křesťanského světa. Hýčkejme si je, držme se jich, předávejme je dětem a dělejme si Vánoce tradičně, v rodinném kruhu a pohodě. Držme se rodinných zvyků a nenechme se otrávit hloupostmi, které na ně občas zaútočí.

Vánoce jsou jenom jedny a navíc jich za lidský život zase tolik není, o to víc si je musíme užívat a chránit je.

Šťastné a veselé!

Dagmar Heřtová

Sdílet na Facebooku




Sdílet na Twitteru


Sdílet na LinkedIn


Tisknout



Kopírovat url adresu




Zkrácená adresa





Zavřít




Reinhilde Otto

„Allgemeiner Bier-Ninja. Internet-Wissenschaftler. Hipster-freundlicher Web-Junkie. Stolzer Leser.

Schreibe einen Kommentar

Deine E-Mail-Adresse wird nicht veröffentlicht. Erforderliche Felder sind mit * markiert